"Fikcja, opowieść i autobiografia w powieści Martina Ryšavego 'Podróże na Syberię'"

"Fiction, story and autobiography in 'The Journeys to Siberia', a novel by Martin Ryšavý"

Praca skupia się na trzech zagadnieniach, związanych z analizą krytycznoliteracką powieści "Podróże na Syberię" Martina Ryšavego. Pierwszym z nich jest kwestia sposobu, w jaki autor tworzy ze swojego dzieła fikcję, drugim miejsce, jakie zajmuje w strukturze narracyjnej książki opowieść, wreszcie funckja, jaką pełnią w powieści wątki autobiograficzne. Każde z omawianych zagadnień staram się oprzeć na konkretnej podstawie teoretycznej albo przedstawić w szerszym, dyskursywnym kontekście. W rozdziale dotyczącym fikcji odwołuję się do pracy Jiřiego Kotena "Jak tworzyć fikcję za pomocą słów", rozważania na temat funkcji opowieści opieram przede wszystkim na książce Jiřiego Trávníčka "Czy opowieść jest martwa?", w ostatnim rozdziale natomiast przytaczam dyskusje czeskich krytyków i teoretyków na temat autentyczności i autobiograficzności w literaturze.

The thesis focuses on three questions which may appear during critical and literary analysis of the novel 'The Journeys to Siberia' by Martin Ryšavý. The first one is a question of how the author makes his novel a fiction, then what is the place of story-telling in the narrative stucture of the book, finally what is the function of autobiographic motives in the novel. I seek to provide all three aspects with a theoretic base or show them in a discursive context. In the chapter about fiction, I use as a point of reference a book 'How to make fiction with words' by Jiří Koten, in the story-telling related reflections I refer to a work by Jiří Trávníček 'Is story dead?', in the last chapter I describe discussions of Czech critics and theoreticians about authenticity and autobiography.

Nynější práce pojednává o třech otázkách, jež se mohou naskytnout při literárně kritické analýze románu Cesty na Sibiř Martina Ryšavého. Jedná se tu zaprvé o způsob, jakým autor tvoří ze svého díla fikci, zadruhé o místo příběhu v narativní struktuře knihy, zatřetí pak o funkci, jakou v románu plní autobiografické motivy. Ke všem třem aspektům se snažím poskytnout teoretický základ nebo je ukázat v diskurzivním kontextu. V kapitole věnované fikci používám jako východisko knihu Jiřího Kotena Jak se fikce dělá slovy, k úvahám o příběhu pak především dílo Jiřího Trávníčka Je mrtev příběh?, v poslední kapitole se pak pozastavuji nad diskuzemi o autentičnosti a autobiografismu v literatuře, jež se vedly (a vedou) v prostředí českých kritiků a teoretiků. Ve své práci se přikláním k takovému pojetí fikce, v němž se tento pojem nevykládá jakožto autorský výmysl a fabulace, ale především jako určitá tvůrčí metoda zacházení s prvky narativní struktury, které mohou být založeny zároveň na spisovatelově imaginaci, jak i na skutečných reáliích. Tohoto druhu stanovisko předpokládá, že základním postupem při tvorbě fikce je „volba slov, selekce, uspořádání vyprávěné látky“, jak ji popsal Jiří Koten. Cesty jsou tu zajímavým případem beletrie, která sice těží z autorova životopisu, tváří se ovšem jako román. V kapitole věnované tomuto tématu se snažím ukázat, jak v Ryšavého knize probíhá proces zpracovávání původního (v tomto případě autobiografického) námětu do podoby literárního díla. Další otázkou, jíž se zabývám v práci, je způsob vyprávění příběhu a jeho funkce v románu. Vycházím přitom ze zjištění, že příběh je základní složkou Cest, jež organizuje celou narativní strukturu tohoto díla. Touha po zážitcích, které se dají odvyprávět, je základním podnětem hrdinových výprav do odlehlých částí Ruska. Příběh má v knize různé podoby, vypravěč strukturuje do anekdotické formy nejen to, co se mu přihodilo, ale i vlastní myšlenky, sny, obsahy právě čtených knih a novinových článků. Tento aspekt románu se navíc autorovi stává záminkou k úvahám, které přesahují rámec aktuálně prožívaných událostí směrem k sebereflexivním postřehům obecnější povahy. Dá se říct, že vyprávění příběhu se tak v románu tematizuje. Na tomto místě práce poukazuji i na fakt, že dějová struktura Cest postrádá jakoukoliv noetickou funkci, z celého příběhu tu neplyne žádné ponaučení, nelze v něm najít jakýkoliv vnitřní smysl, kromě samotného tvůrčího imperativu vyprávět dál, jenž sám autor označil jako snahu „psát furt pryč“. Poslední problém, jemuž věnuji pozornost, je otázka autobiografismu v románu. Cesty bezpochyby patří k těm dílům, jež si volí jako námět životopis svého tvůrce, i přesto, že se to v samotné knize nikde explicitně neříká (stále přitom platí to, co jsem řekl o její příslušnosti k románovému žánru). Snažím se tu zdůraznit fakt, že je autobiografismus v případě Ryšavého knihy motivován jinak, než se to stává u většiny děl tohoto druhu (tedy nejde o to vydat svědectví pravdě nebo záměrný uniknout fabulaci). Je totiž zdůvodněm především svou „autokomunikační“ povahou, to znamená, že autorovi pomáhá se vypořádat s vlastním životem.